CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

Heliamphora  BENTH. (1840) - Heliamfora

Rod Heliamphora (heliamfora), ke které se dnes řadí 12 druhů, patří do čeledi špirlicovitých (Sarraceniaceae).

OBECNÉ INFORMACE
První rostliny tohoto rodu objevil roku 1838 německý přírodovědec ROBERT H. SCHOMBURGK. Jednalo se tehdy o druh Heliamphora nutans, který roku 1840 vědecky popsal britský botanik GEORGE BENTHAM.
Název heliamfora se skládá z "helos" (řecky = bažina) a "amphora", což by se dalo nejlépe přeložit jako džbán nebo konvice. V různých jazycích je tento vzor pojmenování následován, nicméně čeština zvolila jinou cestu a počeštila řecké znění jména této rostliny.
Anglické označení "Sun Pitcher" (džbán slunce) vzniklo zaměněním slova "helos" slovem "helios", které také pochází z řečtiny a znamená slunce.

ROZŠÍŘENÍ
Oblast rozšíření heliamfor se omezuje výlučně na stolové hory v Guayanské vrchovině na jihu Venezuely, na hranici Brazílie a Guayany. Stolové hory, tak zvané tepuis, jsou skalními pískovcovými formacemi, které ční nad vlhkými savanami. Na zploštělých vrcholcích těchto náhorních planin rostou rostliny ve výškách od 1000 do 3000 metrů na chudých kyselých půdách. Jen několik málo druhů (např. H. heterodoxa) se nachází v níže položených, bažinatých oblastech, všechny ostatní dávají přednost drsnému klimatu chladnějších vyšších poloh.
V jazyce místních indiánů znamená Tepui "Sídlo bohů" a ještě dnes jsou tyto náhorní plošiny uctívány jako mýticky náboženská místa.
Kvůli kolmým skalním stěnám jsou tyto hory jen velmi těžko přístupné, takže většina z nich ještě zůstává značně neprozkoumána. Díky této izolované poloze poskytují stolové hory jedinečný svět zvířat a rostlin, které žijí výlučně jen tam a proto jsou označovány jako endemické.
Většina z devadesáti tepuis se nachází v Gran Sabana, to je hornatá savana přibližně 1000 metrů nad hladinou moře ve spolkovém státě Bolivar. Nejvýznamnější stolové hory jsou Ayan-Tepui (2510 m), Masív Chimanta (2200 - 2650 m), Kukenán-Tepui (2580 m), Ilu-Tepui (2600 m) ale také Mt. Roraima
(2810 m). Na východ od Ayan-Tepui se nachází další významná skupina čtyř tepuis, tak zvaná skupina Aparaman neboli 'Los Testigos'. Tato skupina se skládá z hor Aparaman-Tepui (2100 m), Kamakaiwaran-Tepui (2400 m), Murosipan-Tepui (2450 m) a Tereke-Tepui (1900 m). Tam se nachází mj. stanoviště neobyčejného druhu H. folliculata, který byl nalezen na třech z těchto čtyř stolových hor. Ve spolkovém státě Amazonas, který leží přibližně 800 km na jihozápad, se nachází masív Duida-Marahuaka, který se skládá z hor Cerro Marahuaka (2800 m), Cerro Duida (2350 m) a Cerro Huachamakari (1800 m). V nejzazším jihozápadním koutu Venezuely, na hranici s Brazílií a Kolumbií, se nachází horský masív Neblina-Aracamuni s nejvyšším zástupcem stolových hor, Pico de Neblina (3014 m).
Tepuis jsou z části tak silně od sebe izolovány, že v rámci jednoho rodu existuje na jednotlivých horách značná specifikace. Jsou to právě příkré útesy, stejně jako rozdílné klimatické podmínky na jednotlivých náhorních plošinách, které vylučují rozšiřování druhů na jiná tepuis. Dokonce i na velmi blízko položených horách se nachází rozdílné druhy.
Vegetace na tepuis je velmi skromná a nabízí masožravým rostlinám ideální životní prostředí. Kromě heliamfor se tu vyskytují druhy rodů Brocchinia, Drosera, Genlisea a Utricularia.
Právě kvůli zčásti velmi silným přívalovým dešťům jsou místní půdy vymyty a velmi chudé na živiny. Rostliny se přizpůsobily těmto extrémním podmínkám svého stanoviště tím, že se usídlili v mírných prohlubeninách, ve kterých se přeci jen nějaký substrát zachycuje. Heliamfory rostou částečně taky ve zbytcích listů či rostlinných částí.

KLIMA
Pro vlhké tropické horské klima na tepuis jsou charakteristické četné průtrže mračen, časté mlhy a relativně silné větry. Ve srovnání se zbytkem roku je od prosince do března četnost srážek znatelně menší, v ostatních měsících v podnebí převládá vlhký teplý vzduch a zvýšený výskyt srážek.
Sluneční svit je ve Venezuele po celý rok velmi intenzívní.
Protože většina druhů rodu vyhledává pro svůj růst exponované stanoviště, tak na ně dopadá, na základě této výškové polohy, velmi intenzívní a přímé sluneční světlo. Průměrné roční teploty se pohybují v rozmezí od 8 - 18 °C.

CHARAKTERISTICKÉ RYSY
Tyto víceleté rostliny rostou terestricky a pasti dosahují 10 - 50 cm. Některé druhy tvoří kmen a mohou dosahovat výšky až 3 m (H. tatei, H. tatei var. neblinae). Nálevkovité listy vyrůstající z oddenku jsou formovány ve tvaru trubic a jsou řazeny v růžici. Rostliny vyvíjejí jednoduché i rozvětvené výhonky a většinou tvoří kolonie. Heliamfory mají velmi dobře vyvinutý kořenový systém. Podle druhu a výskytu jsou pasti zelené nebo až žlutozelené, většinou protkány červenými žilkami a na slunečných stanovištích bývají červené po celém povrchu.
Vnitřní strana trubic je poseta malými chloupky, které směřují dolů (viz obr. 2).
na horním okraji se nachází kopinaté, většinou červené víčko, čnějící svisle nad ústím a v rámci rodu může tvarově velmi rozdílně variovat. Přitom zjevně hrají svou roli světelné poměry a celkově podmínky daného stanoviště.

LAPACÍ MECHANISMUS
Víčko, stejně jako celá horní část trubice jsou opatřeny nektarovými žlázami, které vylučují nasládlou vůni. Je to barva, vůně a možná i lesknoucí se vnitřní povrch pastí, čím rostlina láká svou kořist, která po povrchu listu snadno uklouzne a spadne dovnitř trubic. Úniku kořisti zabrání hladký povrch listů, stejně jako husté, dovnitř nasměrované chloupky na vnitřní straně pastí.
Na přirozeném stanovišti jsou trubicovité listy téměř zcela naplněny vodou, takže oběť se nakonec utopí. Zářezovitý otvor na přední straně listu, který se nachází těsně pod ústím trubice, reguluje stav vody a brání tak nechtěnému vypláchnutí lapené kořisty.
Heliamfory netvoří žádnou vlastní trávicí tekutinu. Trávení se uskutečňuje v důsledku bakteriálního rozkladu. Takto uvolněné živiny se rozpustí ve vodě a  rostlina je může přijmout.

KVĚT
Květy heliamfor jsou obzvláště atraktivní. Zprvu jsou bílé a zbarví se později do růžova a zřídka i zelenkavě.
Tulipánovitý květ sestává ze 4 - 6 korunních lístků, koruna květu směřuje dolů a visí na stonku, který dosahuje až 1 metru. Semeník je podle druhu obklopen asi 10 - 20 tyčinkami.

PĚSTOVÁNÍ
Pěstování heliamfor není zcela jednoduché. Všechny druhy vyžadují velmi světlé stanoviště a přitom pokud možno chladné teploty. Dokonce i když některé druhy jsou na přírodním stanovišti stíněny keři nebo trávami, dostává se jim více světla, než když jsou vystaveny přímému slunci v naší oblasti. Proto je v kultuře žádoucí - především v zimních měsících - velká dávka intenzívního přisvěcování (nejméně 13 hodin světla přes den).
V létě by se denní teploty měly pohybovat okolo 20 °C a pokud možno nepřekračovat 25 °C. Snížení teploty v noci na 8 - 15 °C je pro optimální růst naprosto nutné. Chladnější zimní teploty napomáhají tvorbě květů. Proto by zimní teploty přes den měly činit přibl. 15 °C.
Vzdušná vlhkost by se měla vždy pohybovat na 85%, přes noc klidně i více. Rostliny je možno jednou či dvakrát denně rosit nebo zalévat ze shora. Nikdy by ale neměly být trvale v přemokřeném substrátu, na to je nutno dbát především v zimě.
Vhodný substrát představuje jak živý tak i suchý rašeliník. Pokud se použije suchý rašeliník, je nutno dbát na to, aby se užíval jen kvalitní novozélandský nebo čilský rašeliník. V případě potřeby se může ke zkypření přidat trocha písku nebo perlitu. Doporučuje se do květináče umístit 2 - 3 centimetrovou drenážní vrstvu z perlitu, aby se tak zabránilo rychlému zahnívání rašeliníku. Zálivku pak lze bez problémů provádět tak, že květináče stojí ve vodě, ale dodržujeme nízký vodní sloupec. Pokud je substrát udržován stále vlhký a je zajištěna vysoká vzdušná vlhkost, není taková zálivka zcela nutná. Většina druhů roste bez potíží ve směsi rašeliny, perlitu a křemičitého písku, ale my s tímto substrátem nemáme zkušenosti.

Rozmnožování semeny je možné, ale opylování (křížové opylení) je obtížné a vypěstování rostlin ze semen představuje velmi zdlouhavý proces. Avšak vegetativní množení dělením je poměrně jednoduché. Starší rostliny tvoří četné odnože, které lze oddělit a při vysoké vzdušné vlhkosti snadno zakořeňují, pokud si tedy již nevytvořili vlastní kořeny dokud byly ještě spojeny s mateřskou rostlinou.

Literatura:

Barthlott, W., Porembski, S., Seine, R., Theisen, I. (2004): Karnivoren - Biologie und Kultur Fleischfressender Pflanzen. Verlag Eugen Ulmer.
Braem, Dr. Guido (2002): Fleischfressende Pflanzen - Gattungen und Arten im Porträt. Augustus Verlag München.
D'Amato, P. (1998): The Savage Garden - Cultivating Carnivorous Plants.
Nerz, J.; Wistuba, Dr. A. (2000): Heliamphora hispida (Sarraceniaceae), A new species from Cerro Neblina, Brazil-Venezuela. Carn. Plant Newsletter 29: 37 -41. Nerz, J. (2003): Heliamphora elongata (Sarraceniaceae), A new species from Ilu Tepui. Carn. Plant Newsletter 33: 111 - 116.
Engwald, Stefan, Szorzynski, J., Tarff, E. B. (2002): Tepui - auf der Suche nach der vergessenen Welt; Erforschung der Tafelberge Venezuelas. Der Palmeng. 66/1
Engwald, Stefan, Szorzynski, J., Tarff, E.B. (2002): Vergessene Welt/Vegetation eines Tafelberges im Süden Venezuelas. Der Palmengarten 66/2
Slack, A. (1979): Carnivorous Plants. Reed, London.
Wistuba, A. (1993): Die Gattung Heliamphora und ihre Kultur. Das Taublatt 22: 4-13 Wistuba, A. (2001): Heliamphora - a miniguide
Wistuba, A.; Carow, T.; Harbarth, P. (2001): Heliamphora folliculata, A new species of Heliamphora (Sarraceniaceae) from the 'Los Testigos' Table Mountains in the South of Venezuela. Carn. Plant Newsletter 30: 120 - 125.
Wistuba, A.; Carow, T.; Harbarth, P. (2002): Heliamphora chimantensis, A new species of Heliamphora (Sarraceniaceae) from the 'Macizo de Chimanta' in the South of Venezuela. Carn. Plant Newsletter 31: 78 - 82.

T: Josef Molnár