Reportáž z cesty: Západní Austrálie, 2007 - Náš první den (část 1.)
Napsal Radek Kastner
[23.01.2009]
Barry Rice
V září 2007 jsme s
Beth pokračovali v našich australských průzkumech cestováním přímo v oblasti
Západní Austrálie. Tady, v místě požehnaném fantastickou biodiverzitou
masožravých rostlin, jsme navštívili okolo 20 lokalit, na kterých masožravky
rostou!
Navzdory velkému počtu druhů masožravých rostlin, které se v Západní
Austrálii vyskytují, případní návštěvníci by měli být varováni, že velikost
území je kolosální a dokonce i relativně inteligentně připravený soubor návštěv
by mohl vyústit ve spatření něco kolem tuctu druhů masožravých rostlin a
nepřipravený návštěvník by se tak mohl lehce připravit při putování naslepo o
spatření dalších mnoha druhů masožravek, které jsme my byli schopni vidět během
relativně limitovaného času. Naštěstí jsme cestovali pod průvodcovským dohledem
místních přírodovědců a tak jsme si mohli smlsnout na obrovské směsici druhů.
Při této reportáži jsem díky zajímavosti obsahu rozdělil jednotlivé dny do
samostatných částí. Užijte si to!
Putování:
Jak jsem se zmínil v mém úvodu, toto je druhé pokračování z celkem
pěti reportáží o cestě za masožravými rostlinami do Austrálie v září 2007,
na kterou jsem se vydal s mou manželkou Beth.
Západní Austrálie je obrovský stát. Navštívili jsme jihozápadní část státu -
Perth a regiony jižně od něj. Je to oblast obrovské druhové rozmanitosti rodu Drosera, zvláště potom trpasličích a hlíznatých forem.
Pokud jste to nevěděli, existují tři hlavní druhy hlíznatých rosnatek -
vzpřímené/šplhavé, s vějířovitými listy a druhy s listovou růžicí.
Všechny jsme měli ve svém itineráři.
Kupodivu je tato část zaměřena na tři lokality, které jsme navštívili během
jednoho dne! Předchozí část končí ve chvíli, kdy jsme se jako turisté ocitli v
"Červeném středu" kontinentu, takže to je přesně to místo, odkud budu
teď pokračovat...Uluru.
Uluru:
Australian bureau of tourism by mi odepřelo v budoucnu práva návštěvníka,
pokud bych nezařadil alespoň jednu fotografii Uluru (stejně jako jednu poznámku
k Vegemite). Musím teď splnit úspěšně a odpovědně obě záležitosti.
Uluru je působivé – ohromný pískovcový, klenutý inselberg (opuštěný,
samostatný, osamělý kopec, hora, skála v jinak povětšinou rovném okolí,
die Insel – německy ostrov/izolovaná oblast, der Berg – německy kopec/hora,
vzpomeňte na místa výskytu genlisejí v Africe – Inselbergs, pozn. překl.)
objevující se v jinak mrtvě plochém australském vnitrozemí. Domorodí obyvatelé
ho uctívají, jako místo velkého duchovního významu; nepůvodní obyvatelé ho
podobně uctívají jako místo světového dědictví UNESCO. A i když necháme
jakákoliv měřítka stranou, je to úžasná věc k návštěvě a chůzi kolem.
Ačkoliv mohou být inselbergy v Africe a Jižní Americe ohniskem druhové
rozmanitosti u masožravých rostlin, tady na Uluru není bohužel dostatečné
množství vody (nebo substrátu), aby to dokázalo podporovat růst masožravek. Ale
i tak jsem měl stále oči otevřené a to minimálně kvůli D.
indica, jejíž výskyt
z této oblasti bývá zmiňován a to na místech, kudy odtékává voda, nebo
minimálně u základny celého skalního útvaru. Ale vzhledem k tomu, že jsme
dorazili během suchého období, nebylo žádné masožravky vidět. Vše, co jsem
našel a co mě opravdu překvapilo, byla uschlá tráva v popředí snímku –
invazivní africká tráva zvaná Cenchrus ciliaris.
Kata Juta:
Vypustil jsem z úst takovou nevinnou lež, když jsem řekl, že vnitrozemí je
plochá a mrtvá pustina vyjma Uluru. Kata Juta je pouhých 25 km odtud a
srovnatelně dramatická svým způsobem. Kata Juta sestává ze série pískovcových
kleneb, kterých je zde kolem 36, přičemž nejvyšší z nich se vypíná 546
metrů nad planinu.
Je nesmírně obtížné vyfotografovat takovouto neskutečnou lokalitu, jakou je
tato, protože výsledek na fotografiích vždy vypadá jako padělek! Nepotřeboval
jsem použít žádných kouzel, abych tyto snímky vytvořil, to nebe je opravdové.
Odměnou, kterou jsme získali v Kata Juta, byl nádherný pohled na pár vačnatců –
malý druh klokana (wallaby) zvaný „euro“. Paráda!
Následující den jsme odletěli do Perthu, kde nás vyzvedl Phill Mann, dobře
známý přírodovědec jihozápadní Austrálie. Následujících několik dní jsme měli
strávit s Phillem, protože nás měl vozit po lokalitách masožravých rostlin.
Cestování z Uluru-Kata Juta do Perthu a potom k Phillovi zabralo celý den,
během kterého jsme žádné masožravé rostliny neviděli. I když jak jsme jeli
z Perthu k Phillovi domů, Phill měl až krutou radost při
komentování masožravých rostlin, které jak tu a tam prohodil, se vyskytovaly
v pásmu křovin, ubíhajících za okny vozu. "Oh, tady se vyskytuje U. menziesii"; nebo "tady vzadu se vyskytuje
spousta D. erythrorhiza a D. macrantha." Ale zastavit nechtěl. Phill pouze ujížděl a ujížděl, se mnou nervózně
poposedávajícím na sedadle spolujezdce.
Byl jsem v opravdu velmi skleslý, jakmile nastal západ slunce.
Konečně!
Náš první den začal velkolepě. Phill nás zavezl starou písčitou cestou severně
od Harvey a zastavil vůz nedaleko velkého shluku stromů. Vypnul motor a já se
vymrštil ze sedadla. Díval jsem se na zem u mých nohou a byl jsem doslova
rozradostněný, když jsem viděl koberec červené barvy – barvy tak
charakteristické pro rosnatky.
Podíval jsem se blíž...oh počkej, nevadí, byl to jenom nějaký druh drobné,
nemasožravé rostliny, která pokrývala okolí – falešný poplach!
Namísto toho jsme vyrazili ke stromům. Znovu jsme byli přitahováni touto
červenou barvou - Drosera menziesii subsp. menziesii! BANG, naše první západoaustralská masožravka!
Tady máte bližší pohled na květ. Okvětní lístky jsou velké a měkké a
v mírném větru se neustále chvěly, což mě poněkud frustrovalo vzhledem
k tomu, že jsem chtěl pořídit pořádný snímek. Tahle rostlina určitě patří
k mým favoritům.
Drosera menziesii má celkově načervenalou barvu svého olistění, což jak jsem zjistil, byl
znak velmi napomáhající její identifikaci, když jsem se procházel křovisky. Ve
skutečnosti tím, jak jsme se stali strašně zhýčkanými během několika
následujících dní, zvykli jsme si o této běžné rostlině hovořit jako o
"prostě menziesii", když jsme na ni narazili.
Roztomilé orchideje:
Jak jsme s Beth zjistili, orchideje jsou zde běžné. A nebyly to pouze jen
ty útlé orchideje, se kterými jsem se setkával na západě USA. Kdepak, byly
velké a okázalé, podobně jako tato Caladenia flava.
Purpurově glazovaná orchidej:
Je to komické, ale poté, co jsem vyfotil předchozí snímek, Phill nalezl několik
dalších druhů masožravých rostlin v této oblasti a ukázal nám je. Bylo to
tak ohromující, že jsem nevěděl, co mám dělat....a tak jsem místo toho vyfotil
tuto malou orchidej! Nemám žádné vysvětlení pro toto chování. Bylo to, jako by
můj mozek v lebce byl zcela přetížen.
Tato orchidej je Elythranthera brunonis, velmi běžný druh s nápadně zářivým okvětím.
Šplhavá rosnatka:
Znovu jsem však nalezl svůj klid a byl jsem schopen obrátit svůj fotoaparát
zpátky k rosnatkám. Toto je Drosera neesii, vytáhlý, šplhavý druh.
Velmi častou a obvyklou stížností je, že fotografování vzpřímených a šplhavých
rosnatek je náročné. Je to proto, že jsou tyto rostliny velmi velké, ale
jednotlivé listy jsou poměrně malé. Takže pokud se snažíte zachytit na
fotografii celou rostlinu, jsou některé její struktury na fotce změněny, listy
a květy, na drobné flíčky. Takže jsou listy a květy často fotografovány
samostatně. No a konečně se tyto tenkým a dlouhým stonkem vybavené rostliny
často zmítají ve větru, takže mnoho vašich fotografií můžete rovnou vyhodit
jako nepoužitelné.
To všechno je pravda. A za každou jedinou fotografii, kterou jsem nakonec
pořídil a vložil do svého archivu, jich vzniklo dalších patnáct, které byly
nakonec smazány. Byla to dřina!
Tady je další fotografie Drosera neesii, na níž jsou vidět listy
z větší blízkosti. Všimněte si na tomto snímku, jak se tyto listy na
dlouhých řapících omotávají kolem větviček a okolního travního porostu, takže
je celá rostlina podpírána okolní vegetací.
Prostředí:
Poklona Beth, tady je fotografie prostředí. Já jsem vlevo a Phill napravo.
Můžete si všimnout lesa, je to ten, který Phill nazývá „tea tree sand swamp“ –
eukalyptová písečná mokřina. Ta se nacházela právě uprostřed eukalyptového
lesa.
Několik dalších poznámek k této fotografii. Určitě jste si všimli, že mám
své nohavice zastrčené do mých bílých ponožek. To je proto, abych se bránil
mnoha klíšťatům, která se potulují vegetací. Všimněte si také, že jsem stále se
svým stativem – rozhodujícím pomocníkem při fotografování. Zatímco Phill trpělivě
a laskavě nese stativ Beth, který bezpochyby někde odložila a docela na něj
zapomněla. (Řekněme, že v přírodě je Beth nejlépe lehce připoutat
k jejímu vybavení.)
Něco, co nemůžete z fotografie zjistit je to, co mi Phill říká, což je
pravděpodobně něco z následujících řádků:
"Je to poněkud mizerný exemplář...mnohem krásnější je o kus dál."
--nebo--
"Až s tímhle skončíš, mohl bych ti ukázat několik dalších
druhů."
--nebo--
"to je dobře, že strávíš celý den s touto rostlinou, prostě jenom
navštívíme méně lokalit."
Trpaslík:
Poté, co jsem ukončil frustrující práci s touto šplhavou hlíznatou
rosnatkou, následoval jsem Philla a Beth o něco dále mokřinou. Půda se stávala
více písčitou a my jsme začali potkávat tyto malé trpasličí Drosera
paleacea!
Tyto rostliny je daleko jednodušší fotografovat. Žádné problémy s větrem,
hloubkou nebo prostředím, prostě banální možnosti kompozice!
Lepší pohled:
Tady je o něco hezčí pohled na Drosera paleacea.
Ve stejném okamžiku, když jsem tento snímek fotografoval, rozčísl oblohu mocný
praskot hromu a obrovský pruh kouře sestoupil dolů z nebes k zemi a
rozprskl se přímo před námi. Opar se rozptýlil a odhalil tak muže
v čepici, který byl oblečen do trapně přiléhavého a znepokojivě
odhalujícího oděvu. Byl to Dave Banks, který se objevil, aby nás na naší
exkurzi doprovázel.
Ve skutečnosti byl Dave s námi po celou dobu, pouze jsem se doposud
zapomněl o něm zmínit. A byl oblečen v džínách a bundě.
Orchidej „Flying duck“:
Aby se mi podařilo zbavit vaši mysl obrazu Davea v přiléhavém oděvu, nabízím
vám fotografii Paracaleana nigrita, krásné orchideje, v tomto případě s po ní lezoucím hmyzem...no pane,
opravdu nevím, jestli je to sepal (kališní lístek) nebo petal (korunní plátek).
Těmhle orchidejím nemůžete věřit.
Velmi písčitý substrát:
Phill nás zavedl na mýtinu mezi stromy, kde většina pozemní vegetace zmizela a
zůstal zde pouze bílý písek. Zde jsme nalezli rosnatku Drosera
porrecta. Vypadá jako nějaká
vzpřímená rosnatka, ale ve skutečnosti patří mezi druhy s vějířovitými
listy.
"Flabelliform" je slovo, které znamená vějířovitý. Je to pěkné slovo.
Pěkně se to odříkává. Vybízím vás k tomu, abyste ho začali používat
v běžné řeči (tedy nikoliv při konverzaci o některých aspektech přírodní
historie).
Příklad: "Drahá, ty máš tak nádherně vějířovité řasy, ale ty o tom víš,
že."
Potom mi dejte vědět o následcích.
V křovinách:
Tady je další rostlina s vějířovitými listy, pouze o pár metrů dál tam,
kde opět pokračovala vegetace.
Další rostliny:
Myslel jsem si, že tím jsme s Drosera porrecta skončili, ale
potom jsem nalezl tutu malou skupinku rostlin.
Chvilku mi trvalo, než se mi je podařilo vyfotografovat, mezitím jsem mohl
slyšet útržky konverzace mezi Phillem, Beth a Davem, kteří šli mým směrem. Něco
jako "Ha, je pořád někde vzadu s tou svou porrectou", nebo "Ne, tyhle ještě určitě neviděl, protože si pořád
hraje s těmi rostlinami vzadu." Tak jsem sebral své vybavení, abych
zjistil, co jiného by tady stálo za to.