CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

Barry Rice

Vyfotil jsem tolik fotografií, že z toho prostě nešlo udělat jedinou reportáž, takže jsem vše rozčlenil do několika částí. Tato část je první a popisuje náš čas strávený s masožravkami v Novém Jižním Walesu, tzn. ve východní části země.

Beth trvala na tom, že lidé chtějí v této reportáži vidět více, než jen pouhé fotografie rostlin, ale smutným faktem je, že jsem téměř vůbec nefotografoval nic jiného než rostliny a jejich přirozené prostředí. Takže jsem kapituloval a ukáži vám i některé fotografie, které pořídila Beth, vzhledem k tomu, že měla poněkud širší pohled, co se fotografických objektů týká.

Dorazili jsme do Sydney poněkud opožděně a byli jsme vyzvednuti na letišti členem Bethiny rodiny. (Vidíte, jedna z Bethiných sester emigrovala do Austrálie před několika lety, kdy se provdala za Australana a během krátkého času stvořila australskou dceru.) První den jsme strávili cestou vlakem po pobřeží do malého města Umina, kde žili.

Rychle jsem zjistil, že jméno města "Umina" se NEVYSLOVUJE OOH-min-ah, ale spíše jako Yew-MY-nah. Což je samozřejmě v podstatě k nerozeznání od australské (a britské) výslovnosti názvu U. minor (tzn. zkrácené verze Utricularia minor). To je paráda, že? Tihle lidé žijí ve městě, které má stejně přiblblé jméno, jako je latinský název obskurní masožravé rostliny, kterou studuji! Bylo to pro mne velmi dobré znamení.

A ještě lepším bylo, když jsme se později toho dne procházeli buší, podél eukalyptů; jakmile jsme minuli skalnatý výchoz, sloužící jako nádherná vyhlídka na oceán, byl jsem přitahován pramínkem vody, který z něj vytékal, a rychle jsem našel lesík – opravdový lesík! - Drosera peltata subsp. auriculata a jedinou rostlinou Drosera spatulata.

Bylo to skvělé, ale jako na potvoru jsem s sebou neměl své fotografické vybavení! Slíbil jsem si, že se už nikdy nenechám oddělit od svého fotoaparátu.

První operní den:

Po našem dni ve městě Umina (všimněte si použití kurzívy...nemůžu si pomoci, jméno města mi prostě zní příliš latinsky, abych si dovolil nepoužít správný font!) jsme zamířili zpátky do Sydney, abychom si prohlédli město. Na logistice jsme pečlivě pracovali tu noc předtím, takže jsme se setkali ve vlaku s naším velkým přítelem Robertem Gibsonem.

Robert je naším přítelem již mnoho let. Už tomu bylo několik let, kdy jsme ho s Beth viděli naposledy, takže to bylo opravdu srdečné setkání. Robert (eh, tedy Dr. Gibson) právě zakončil velmi obtížnou dizertační práci o Drosera peltata, takže oslava byla nutná z mnoha důvodů!

Tady jsme na fotografii s Robertem v celé naší velikosti. Můžete si všimnout, že jsem chirurgicky připoután ke svému dalekohledu a fotoaparátu. Zatímco Robert si nechal narůst vousy, aby to pomohlo přiblížit jeho vzhled, jak jen to je možné, Charlesu Darwinovi.

Za námi je nějaká více oblouková, klenutá budova, která jak se zdálo, uváděla všechny ostatní do extáze. Navzdory nějakým pokusům jsem zde ovšem nebyl schopen nalézt nic opravdu botanicky zajímavého, takže mne to uvádělo to rozpaků.

V zahradách:

Situace se dramaticky zlepšila, když jsme dorazili do Royal Botanical Gardens (Sydney). Tady se nás ochotně ujal zdejší zahradník Gareth Hambridge, který nás provedl skleníkovými expozicemi a množírnami. Očekával jsem, že to bude něco na způsob 20 minutového průletu stylu "Ahoj-a-rychle-pryč-s-vámi", ale místo toho nám Gareth ukázal prakticky každou rostlinu v každé místnosti, v každém skleníku v botanické zahradě. Bylo to skvělé!

V zahradě probíhala pěkná výstava nazvaná "Sex a smrt", která byla zaměřena na interakci hmyzu a rostlin - ano, byla tím myšlena masožravost, ale byly zde také obsaženy formy botanického lákání a triků kvůli opylování. To dalo Garethovi excelentní příležitost pro ukázku jak masožravých rostlin, tak orchidejí. Fakt pěkné. Gareth vybral pro výstavu některé z mých fotografií a bylo pro mne potěšením, vidět je tak pěkně využité.

Naše prohlídka trvala několik vzrušujících hodin. Na této fotografii můžete vidět (zleva doprava) mého švagra, mě, Garetha a Roberta, jak si užíváme konverzace kolem rostlin. Pro nás opravdu vzrušující. I když dole vpravo můžete vidět mou malou neteř, která byla poněkud normálnější ve svých zájmech a v toleranci k dlouhým konverzacím o ničem, viditelně se nudí.

Den v buši:

Další jitro jsme vyrazili do poněkud méně urbanizovaných oblastí. Robert, jeho přítel Kirk a Robertův otec John sloužili jako profesionální průvodci pro mne a pro Beth a znali všechny rostliny a zvířata, na které jsme narazili.

Během naší první vycházky jsme procestovali několik kilometrů rozličnými australskými lesními kulturami. Na jednom místě jsme procházeli kolem tohoto skalnatého převisu, po jehož povrchu stékala voda. Obhlíželi jsme naším dalekohledem jeho povrch a viděli několik rostlin Drosera binata rostoucích v malých kapsách substrátu na skalních římsách. I když kvůli zrádnému povrchu byly rostliny poněkud nedosažitelné. Za použití našeho dalekohledu byl Robert schopen usoudit, že tyto rostliny bylo to, co by mohl nazvat D. binata var. dichotoma.

Jedna z rostlin byla dokonce v květu – pokud se podíváte na velký stín pod převislou skalní římsou na vrchní straně fotografie, můžete vidět malou skvrnu květů, přesně na vertikální linii uprostřed snímku.

Viděli jsme také prvního mravence (obecný název „bulldog ant“) na naší cestě. Tito mravenci jsou ohromní – jsou více než 2 cm dlouzí a jsou to mimořádně bojechtivé potvory, s účinným žihadlem. Mají také excelentní zrak a ve chvíli, kdy je vidíte, si můžete být jisti, že i oni vidí vás.

Blíž masožravkám:

Pokračovali jsme po stezce, stoupající převážně suchým lesem. Bylo zde velmi málo vody, takže jsem byl překvapen, když na nás Robert zamával a ukázal na malý trs rosnatek, které rostly v listovém odpadu! Paráda! Drosera peltata subsp. auriculata (nebo pokud dáváte přednost jinému označení - Drosera auriculata).

Několik rostlin prorůstalo tlejícím listím; kvetlo a také mělo semeníky, takže byla identifikace opravdu jednoduchá. (Kališní lístky tohoto poddruhu jsou holé, zatímco kališní lístky u Drosera peltata subsp. peltata jsou ochlupené.)

Kolem stezky jsme viděli množství krásných ptáků, včetně mandelíka (Coracias garrulous) a tabona (Alectura lathami) vysoko ve větvích. Jeden by si myslel, že tabon (brush turkey) by měl být omezen výskytem na křoviny, a ne se vyskytovat ve vrcholcích stromů (kde byste naopak mohli předpokládat sídlit „tree turkey“, kdyby tedy takové zvíře existovalo, což ve skutečnosti neexistuje). To zažehlo poněkud více vzrušenou diskusi o ptačích elementech v naší malé skupině. Brush turkeys (taboni) – ať už přebývající na stromě nebo ne – nejsou rostliny, takže jsem se vyhnul této konverzaci.

Dalším bodem konverzace byl velký pyramidální skleník v Royal Botanical Gardens v Sydney, kterým jsme procházeli včera. Robert nás zásobil informací o tom, že byl tento skleník vyfocen na obalu skupiny Air Supply "Lost in Love" z roku 1980. Jak to že to Robert věděl? Bylo to alarmující odhalení o muzice, kterou Robert poslouchal.

Rosnatky v lesním humusu:

Mentální obraz Roberta na tanečním parketu v červených plastických kalhotách, zmítající svým tělem na muziku Air Supply byl znepokojující*, místo toho jsem se raději koncentroval na rosltiny.

Toto je bližší pohled na Drosera peltata subsp. auriculata. Tato rostlina je zcela zřetelně dobře živena, ale můžete si také všimnout, že nějací červci vysávají rostliny, aby jim vrátili jejich laskavost k hmyzímu pokolení.

Ty z vás, kteří rádi sledují přírodovědné dokumenty, by mohlo zajímat, že tato oblast je domovem lemčíků (bowerbirds), ve skutečnosti jednoho, který má zálibu v modrých věcech. Žádného jsme neviděli, ani jsme se nedívali po hnízdech, ale byl to skvělý pocit vědět, že se pohybují v této oblasti.

*Sorry, Roberte.

Já:

Yep, tak to jsem já. Beth mě vyfotila, když jsem fotografoval rosnatku.

Zatímco jsem tropil rozruch s těmito rostlinami, Beth se zabývala ptáky (myslím, že identifikovala nějakého medojeda) a Robert, John a Kirk se jen tak potulovali. Moje fotografování bylo přerušeno jejich voláním. Očividně si na stezce všimli hnědého hada. Bylo to opravdu vzrušující! Tito hadi (Pseudonaja sp.) jsou extrémně jedovatí hadi, jednoduše schopni zabít lidi, kteří je naštvou. Okamžitě jsem jim vyrazil naproti.

Bohužel jsem měl pochybnosti. Byli přede mnou pár set metrů, křičeli a hnědý stromový had na stezce někde mezi námi. Ovšem já jsem netušil, kde ten had byl, ani jsem si nebyl skutečně jistý, co bych měl vlastně hledat, něco jiného než hnědého hada v hnědém listovém humusu na červenohnědém podloží. Zpomalil jsem ke spěšnému, ale opatrnému kroku a po čase jsem skutečně uviděl hada, byl to jen letmý pohled na hnědé šupiny vzdalující se do napadaného listí tak deset metrů od stezky. Ale i tak to byl celkem mrazivé!

Naše stezka pokračovala a končila nádherným výhledem na oceán. Ale žádné masožravé rostliny. Vrátili jsme se k našemu vozu, naobědvali se na cyklistickém odpočívadle zvaném Roadwarrier Café (pokud si správně vzpomínám), potom jsme vyrazili na další místo.

Trpaslíci!

Jako protiklad k naší předchozí expedici, která trvala několik hodin a pár kilometrů, následující lokalita byla, obrazně řečeno, klasickým stopem a pouhým podíváním se pod své nohy! Tady se vyskytovala, v těžce udusaném písku, tato nádherná malá Drosera pygmaea! Podívejte se na tu sytou červenou barvu. Pěkné, že?

Více trpaslíků:

Předtím jsem viděl trpasličí rosnatky pouze jednou, na cestě uskutečněné o dekádu dříve na Kangaroo Island (jižní Austrálie). Tyto rostliny byly pěkně ubité a utýrané vedrem a moje pokusy je vyfotografovat, byly všechny bez použití stativu. Tyhle rostliny naopak byly v daleko lepší kondici a tak jsem využil příležitosti. Všimněte si, že písek měl vždy mírně lososový odstín. Myslím, že toto vybarvení je přesné a nemá nic společného s mými pokusy o barevnou korekci snímků, aby rostliny vypadaly rudě!

Ještě bližší pohled:

Pouze ještě bližší pohled pro ty z vás, kdo se rádi dívají na věci zblízka.

Jen tak mimochodem jedna odbočka o australském jídle. Stereotyp, že australské jídlo je v podstatě zaměřeno na maso vcelku odpovídá. (Na mé první cestě do Austrálie, před několika lety, mě členové Australian Carnivorous Plant Society vzali do restaurace, kde jsem mohl vyzkoušet maso klokana a pštrosa.) Zatímco Beth nejí maso, vyjma bezobratlých a ryb. To je pro ni někdy poněkud složitý životní styl, protože jako dívka vyrostla v Chicago, městě bratwurstů a párků a občas celkem naříká kvůli svým hotdogům. Napadla mne taková myšlenka, že bude zajímavé sledovat, jak rychle degeneruje zpět k masožravému stylu jezení během naší cesty. A taky že ano, ani ne za 48 hodin naší cesty už snědla svůj první hotdog! (Myslím, že to bylo přesně podle filozofie "Co se stalo ve Vegas, ať ve Vegas zůstane.")

Abych nezapomněl, hamburger, který jsem jedl v Road Warrior Café byl vynikající. Věděli jste, že v Austrálii je obvyklé připravovat hamburgery se smaženými vajíčky a pár plátky řepy v housce? Zní to strašně, ale funguje to.

Reportáž z cesty: Nový Jižní Wales, Austrálie (2. část)  

Page citations: Personal observations.

Revised: October 2007
©Barry Rice, 2005