Zpráva z cesty: Severní Karolína, Jižní Karolína a hory Georgie v roce 2007 (1. díl)
Napsal Radek Kastner
[04.08.2009]
O: V roce 2007 jsem navštívil několik horských mokřadů
v Apalačském pohoří. Mnoho z nich byly lokality, které jsem měl
možnost vidět již předtím a o kterých jsem také psal v předchozích
zprávách z cest. Návrat mi přinesl příležitost prozkoumat je důkladněji i
v ohledech, které jsem nemohl vyzkoušet při svých předešlých cestách. A
také jsem si vytvořil důležitá spojení s místními přírodovědci, kteří mi
slíbili, že mi ukážou některé lokality, které jsem minul.
Také jsem měl slíbeno, že poznám některá skvělá místa s grilovačkou. Jak bych
mohl odolat?
Některé z těchto lokalit patří soukromým majitelům a tak jsem kontaktoval
předem i správce území, abych získal povolení pro návštěvu těchto míst.
Omlouvám se, ale nebudu odhalovat identitu jednotlivých lokalit; ani správci
jednotlivých území nechtějí být jmenováni. To bohužel znamená, že vyjma těch z
vás, kdo pracujete pro ochranářské organizace, se nebudete moci na tyto
lokality nikdy podívat. Je mi to líto, ale to vše je díky narůstajícím
aktivitám vykradačů lokalit.
Cesta:
Uprostřed července 2007 jsem měl příležitost znovu navštívit západ Severní
Karolíny, Jižní Karolínu a severovýchodní Georgii. Tato oblast obsahuje některé
z mých nejoblíbenějších horských lokalit masožravých rostlin, takže jsem
se těšil na jejich další návštěvu a zkoumání.
Předtím, než jsem vyrazil na cestu, setkal jsem se Jimem Fowlerem, významným
autorem a přírodovědcem z Jižní Karolíny. Jim velmi dobře zná nížinné
oblasti, takže byl nadšený z možnosti vidět některé horské lokality.
Zatímco já jsem byl rád, že se Jim ke mně připojil, protože viděl některé horské
lokality, o kterých jsem neměl ani potuchy. Měli jsme tak možnost sdílet naše
vědomosti.
Horské špirlice jsou extrémně ohrožené, vzhledem k malé oblasti jejich
výskytu a zhoršující se hydrologické situaci na jejich mokřadech. Vzhledem
k tomu, že vykrádání lokalit má viditelný dopad na tyto populace, je mi to
líto, ale nebudu odhalovat žádné detailní informace o lokalitách, které jsme
navštívili. Neptejte se. Pokud si myslíte, že jste byli schopni rozeznat
lokality podle mého popisu, můžete mi své odhady poslat, ale mé reakce
k vám budou poněkud zdrženlivé!
Smrtící:
Moje cesta začala jízdou z Tennessee na západ Jižní Karolíny. Během cesty jsem
projížděl kolem Pink Beds, lokalitě v pohoří Severní Karolíny. Slyšel jsem
zvěsti o tom, že se na této lokalitě vyskytuje Sarracenia
purpurea, takže jsem byl zvědav, co zde najdu.
Navštívil jsem to tady již jednou a na této cestě jsem nebyl schopen najít nic,
co by mne zajímalo. Na této opakované cestě jsem prošel velmi opatrně celé místo a přesto, že
to byla pěkná procházka, nespatřil jsem jedinou Sarracenia
purpurea. Nemám v úmyslu se sm vracet ještě potřetí.
Přesto, že to byla procházka lesem za deštivého a mlhavého dne, potěšilo mne,
že jsem našel několik nádherných hub, jako například tuto extrémně jedovatou Amanita virosa (muchomůrka jízlivá, pozn. překl.), které zářila jako
nekvalitní strašidelná lampa.
Po této několikahodinové odbočce jsem pokračoval k jihu do hotelu, kde
jsem přenocoval. Druhý den časně ráno jsem vyrazil na křižovatku nedaleko
Caesar's Head v Jižní Karolíně, kde jsme se měli setkat s Jimem Fowlerer,
botanikem a výtečným fotografem.
Bufo americanus
(ropucha americká, pozn. překl.):
Po uvítání a výměně názorů na to, jak nejlépe strávit den, jsme s Jimem
vyrazili k začátku naší stezky a dále šli pěšky. Měli jsme v plánu
jít po dosti stoupající stezce vysoko do hor, abychom nalezli jedinou populaci Sarracenia purpurea var. montana
známou z Jižní Karolíny.
po 30 minutách našeho pochodu se Jim rozhodl, že se necítí na to, aby po této
stezce pokračoval dál takovýmto energickým tempem. Nedávno překonal dosti zlou
chřipku a byl stále ještě dost slabý. Navrhl jsem pokračovat daleko pomalejším
tempem, ale měl pocit, že by nemusel být schopen ani toho. Takže po mnoha
diskusích jsme se dohodli na tom, že budu prostě po stezce pokračovat dál sám.
Jimovým plánem bylo pomaličku jít po stezce tak dlouho, až bude mít pocit, že
je odtud schopen dojít zpět do auta. Stezka přede mnou byla poněkud zákeřná,
takže jsem o tom informoval Jima, aby věděl, co má očekávat a na co dávat pozor
(aby měl možnost se rozhodnout, jak dál) a potom jsem pokračoval v mém
výšlapu sám.
Sklíčeně jsem pokračoval po chodníku, dával pozor na postup mé chůze, abych se
ujistil, že nevypadnu z kurzu. Přibližně po hodině, nebo tak nějak, jsem našel
tuto pěknou ropuchu americkou. Fotografování mi dalo možnost znovu popadnout
dech. Tady je vzdálenější pohled
a pohled ze střední vzdálenosti na tohoto živočicha.
Dlouhé úseky cesty byly příkrými svahy a já byl přesvědčen, že by Jim nebyl
schopen těmito částmi stezky projít při své pochřipkové kondici.
Láčky:
Během pár hodin jsem vystoupal příkrou horskou stěnu a dosáhl oblasti, kde
vytékal potok z lesa a pokračoval dolů ohromnou, příkrou skalní plochou.
Takovéto místa bývají lokálně nazývána "balds." (holiny, pozn.
překl.) Tady máte snímek z mé cesty v roce 2005, abyste si udělali
představu o tom, jak tato místa vypadají.
Na vrcholu skalnaté plochy byl svah poněkud mírnější a na břehu potoka tam
rostly špirlice.
Pokud máte skvělý zrak, můžete si všimnout malého chumlu drobných Drosera rotundifolia dole vlevo.
Exoskeleton:
Nebe bylo částečně podmračené, s hrozbami občasného deště, takže osvětlení
bylo dobré.
Vzhledem k tomu, že místo se nacházelo na skalnatém svahu, snažil jsem se
opatrně našlapovat, což bylo chvilkami velmi riskantní. Bylo to nesmírně
složité proto, že celý skalnatý svah byl úžasně slizký od řas přichycených na
hladké žule. Byl to obrovský, zrádný a zcela kluzký povrch! Jeden špatný krok a
sklouzl bych desítky metrů dolů strmým skalnatým svahem a skončil bych jako
zmačkaná, polámaná masa ve spodní části žulové skály.
Trvalo to kolem hodiny, než se mi podařilo pomaličku obejít po obvodu rostlinné
kolonie, což mi umožnilo získat obé, větší porozumění lokalitě a soubor
úžasných řezných ran a škrábanců od hrbolaté žuly a trnité vegetace. Bylo pro
mne ulehčením vrátit se na svůj výchozí bod a trošku si tam spočinout.
Hmm, na tomto snímku vidím minimálně tři ukázky product placementu. Cítím za
tím vůni peněz! Za borovicemi za mnou, se zemský povrch rapidně svažuje; mezi
větvemi borovic můžete vidět modravé, mlžné skvrny, které naznačují možný
výhled do ohromných dálek.
Během konzumace našich sendvičů, jsme s Jimem mluvili o naší cestě, o jeho
dojmech a o tom, co jsem viděl na svém „obeplutí“ lokality. Byl to příjemný
oběd, tady u horní části kolonie, kde byl skalnatý svah relativně mírný. Ale
přesto i tady byl povrch výjimečně kluzký, takže by každý neopatrný krok mohl
znamenat neštěstí. A takové uklouznutí by rozhodně neštěstím bylo, vzhledem
k tomu, že okamžitým následkem by bylo sklouznutí asi 5 metrů ke kraji
plošiny, za kterým se sklon svahu měnil na smrtících 45°!
Vzhledem k tomu, že jsem neměl zájem o brzkou smrt, použil jsem
horolezecké vybavení a 20 metrů horolezeckého lana. Jeden konec lana jsem
upevnil ke stromu a nasadil si popruhy. Fungovalo to docela dobře a umožnilo mi
to prozkoumat horní část kluzkého potoka v relativním bezpečí. Ve
skutečnosti jsem použil stejný systém, který byl vyfocen na snímku se špirlicemi,
který jste již viděli. Jim si také nasadil popruhy a pořídil několik pěkných
snímků rostlin.
Rád bych zde něco zdůraznil. Při našem divočení bylo absolutně nutné, abychom
nevstoupili na substrát, na kterém špirlice rostly. Stoupali jsme pouze na holou
skálu. Struktura substrátu na okrajích této vodopád obsahující lokality je
příliš delikátní na to, aby se ho dalo dotýkat. Pokud zkoušíte podobné výstupy,
dodržujte i tuto metodiku.
(Díky Jim za to, že mi umožnil vystavit tuto fotografii, kterou pořídil.)
Liatris spicata var. spicata (šuškarda klasnatá, pozn. překl.):
Ach, tady je roztomilá rostlina, kterou jsme nalezli, jak roste na relativně
suchém místě na vrcholu vystouplé skály. Chvíli jsem ji fotografoval, protože
si Jim nějakou dobu hrál s lanem a popruhy. Tuto rostlinu jsem
fotografoval jako jakousi „boční vytěsňovací“ aktivitu; plánoval jsem totiž
využít lana a popruhů k prozkoumání spodní, extrémně strmé části
skalnatého výběžku a byl jsem z vyhlídky na tuto činnost poněkud nervózní.
Abych mohl prozkoumat příkrou část vodopádového rašeliniště, převázal jsem lano
k jinému stromu, který umožňoval, abych se křovinami protáhl a dosáhl
výhodnějšího místa na skalnatém povrchu.
Rád bych věděl, jestli si vůbec dokážete představit, jak extrémně kluzký je tento
bahnitý, řasami pokrytý skalnatý povrch je? Zaujmutí mé pozice na mazlavém
povrchu, vklínění stativu na pozici, vytvoření přijatelných fotografií, vše ve
chvíli, kdy jsem se snažil udržet na skále
do krve od žulového povrchu rozedřenými koleny, tak to všechno dohromady
bylo mé nejtěžší fotografování, jaké jsem kdy uskutečnil.
(Díky Jimovi za umožnění zveřejnit tuto jeho fotografii.)
Láčky:
Jako odměna za mé úsilí se mi naskytl následující pohled – soubor láček
s krásnou žilnatinou rostoucí mezi jinými rostlinami na malém kousku
substrátu. Líbí se mi kontrast mezi červenou žilnatinou a zelenou barvou
pletiva láček.
Tady je další shluk rostlin, který se mi podařilo vyfotografovat. Opět můžete
vidět nádhernou žilnatinu, která drze kontrastuje s láčkami. I když na
některých rostlinách jsou láčky zality červenavou barvou i mimo žilnatinu.
Na závěr zde mám fotografii rostliny, která byla velmi načervenalá. Tato rostlina
má zcela jinou povahu své žilnatiny. Na rozdíl od svislého pruhování, jako tomu
bylo u jiných rostlin, tato rostlina vykazuje síťovinovou žilnatinu.
Na této fotografii můžete jasně vidět množství kvetoucích rostlin Drosera rotundifolia (dole vpravo) a se semeníky (ve
středu). Viděli jsme také kvést Utricularia cornuta.
Na této lokalitě je mnoho dalších nádherných Sarracenia
purpurea – pravděpodobně nejkrásnějšími byly rostliny, které jsem nebyl
schopen vyfotit a které byly u samé spodní části příkrého, skalnatého svahu.
Tady je ovšem skalní stěna absolutně kolmá a nepřístupná. Jediná možnost, jak
se k nim dostat a vyfotit je, by však mohla znamenat riziko jejich
zničení.
Návrat domů:
Schylovalo se k pozdně odpoledním bouřím a my byli nebezpečně vystaveni
bleskům na strmých hřebenech, takže jsme náš den na vrcholcích hor ukončili.
Putovali jsme zpět, vstříc našim vozům a na zpáteční cestě jsme viděli tuto
milou stonožku (Sigmoria sp.), která byla dlouhá kolem 5 cm. Nedávno jsem četl knihu Thomase
Eisnera o chemické obraně hmyzu a byl jsem uchvácen zjištěním, že když je
vyvedena z míry, vypouští tato stonožka pronikavě vonící kapičky, které celému
světu připomínají vůní extrakt z vanilky.
K autům jsme dorazili bez nehod a já měl čas hrát si v proklatě ledovém
potoce, který se ukázal být dobrým místem pro opláchnutí bahna a vyčištění ran
a škrábanců, které jsem utržil.
Den se uzavřel a my se každý vydali svou cestou. Následující den jsme plánovali
znovu se sejít na jiném místě hor Jižní Karolíny (pouhé 4 km odtud), abychom se
podívali po Sarracenia jonesii. Toto místo bylo
pozoruhodné tím, že se zde nachází několik blízce položených populací S. jonesii a Jim si přál ukázat mi pár, o kterých jsem
doposud nevěděl.
Orchideje:
Následující ráno začalo neobvykle. Setkali jsme se na začátku cesty, ale jak
jsme kompletovali své vybavení, Jim zjistil, že mu chybí peněženka. Nakonec se
z toho vyvrbilo, že mu byla ukradena z auta předešlou noc. Naštěstí
ji (většinou) policie získá zpět, ale jaká to je otrava!
První lokalitou dne byla ta, kterou jsem navštívil již dvakrát předtím a kterou
jsem opravdu miloval. Byla to další zrádná žulová skála, s vodou tekoucí
po jejím povrchu, ale místo toho, aby zde sídlily Sarracenia
purpurea, měla tato lokalita pěknou populaci Sarracenia
jonesii, která je zařazena mezi federální ohrožené druhy.
Na své předchozí návštěvě jsem toto místo prozkoumal zcela ke své spokojenosti,
ale Jim mě ujistil, že jsem opomněl druhou holinu pod touto, kde se dá
v současnosti nalézt ještě více rostlin. To byly vzrušující novinky.
Na druhé místo jsme se dostali docela snadno a cestou jsme spatřili malou
orchidej, kterou pro mne Jim identifikoval jako Goodyera
pubescens (na obrázku). Na této fotografii jsou potom nevýrazné květ
této rostliny.
Viděli jsme také další malou orchidej, kterou Jim identifikoval jako Gymnadeniopsis clavellata, i když připustil určité
polemiky, co se tohoto jména týká.
Květ:
Rychle jsme prolétli lokalitu, kterou jsme oba dobře znali (a o které jsem
informoval v předchozí zprávě z cesty). Rostliny byly v dobré kondici, což byla pro nás úleva.
Když jsme se tak dívali na kluzký povrch, Jim mi vylíčil jak (na předchozím
sólo výletě) si troufnul na holinu, ztratil pevnou půdu pod nohama a sklouzl
dolů svahem, rovnou proti skále. Naštěstí byl fixován na skalním převisu, takže
sklouzl pouze malý kousek toho, kam až sklouznout mohl, ale i tak si nalomil
několik kostí. Rozhodně jsem nepřeháněl, když jsem zdůrazňoval, jak opatrní
musíte na takovýchto místech být!
Vypořádali jsme se s naší cestou skrze stromy na jedné straně holiny, až
jsme dorazili dolů. To bylo místo, kam jsem se nejdál dostal na své minulé
cestě. Jim našel pěšinu pokračující dolů svahem a po krátkém pochodu se stromy
rozestoupily a před námi byla další holina, přesně jak Jim slíbil!
Sarracenia jonesii na lokalitě byly většinou zrovna v
neuspokojivé fázi vývoje těsně po kvetení, ale předtím, než se jim plně
otevřou láčky. Ale i tak jsem potěšen, jak tento snímek vyšel.