CCPS o.s. - Česká společnost pěstitelu masožravých rostlin

Také jsem měl slíbeno, že poznám některá skvělá místa s grilovačkou. Jak bych mohl odolat?

Některé z těchto lokalit patří soukromým majitelům a tak jsem kontaktoval předem i správce území, abych získal povolení pro návštěvu těchto míst. Omlouvám se, ale nebudu odhalovat identitu jednotlivých lokalit; ani správci jednotlivých území nechtějí být jmenováni. To bohužel znamená, že vyjma těch z vás, kdo pracujete pro ochranářské organizace, se nebudete moci na tyto lokality nikdy podívat. Je mi to líto, ale to vše je díky narůstajícím aktivitám vykradačů lokalit.

Cesta:
Uprostřed července 2007 jsem měl příležitost znovu navštívit západ Severní Karolíny, Jižní Karolínu a severovýchodní Georgii. Tato oblast obsahuje některé z mých nejoblíbenějších horských lokalit masožravých rostlin, takže jsem se těšil na jejich další návštěvu a zkoumání.

Pokud si chcete udělat malý obrázek před čtením, podívejte se nejdříve na mou zprávu z cesty z roku 2003 a také z roku 2005, kde se objevuje mnoho z těchto lokalit.

Předtím, než jsem vyrazil na cestu, setkal jsem se Jimem Fowlerem, významným autorem a přírodovědcem z Jižní Karolíny. Jim velmi dobře zná nížinné oblasti, takže byl nadšený z možnosti vidět některé horské lokality. Zatímco já jsem byl rád, že se Jim ke mně připojil, protože viděl některé horské lokality, o kterých jsem neměl ani potuchy. Měli jsme tak možnost sdílet naše vědomosti.

Horské špirlice jsou extrémně ohrožené, vzhledem k malé oblasti jejich výskytu a zhoršující se hydrologické situaci na jejich mokřadech. Vzhledem k tomu, že vykrádání lokalit má viditelný dopad na tyto populace, je mi to líto, ale nebudu odhalovat žádné detailní informace o lokalitách, které jsme navštívili. Neptejte se. Pokud si myslíte, že jste byli schopni rozeznat lokality podle mého popisu, můžete mi své odhady poslat, ale mé reakce k vám budou poněkud zdrženlivé!

Smrtící:

Moje cesta začala jízdou z Tennessee na západ Jižní Karolíny. Během cesty jsem projížděl kolem Pink Beds, lokalitě v pohoří Severní Karolíny. Slyšel jsem zvěsti o tom, že se na této lokalitě vyskytuje Sarracenia purpurea, takže jsem byl zvědav, co zde najdu.

Navštívil jsem to tady již jednou a na této cestě jsem nebyl schopen najít nic, co by mne zajímalo. Na této opakované cestě jsem prošel velmi opatrně celé místo a přesto, že to byla pěkná procházka, nespatřil jsem jedinou Sarracenia purpurea. Nemám v úmyslu se sm vracet ještě potřetí.

Přesto, že to byla procházka lesem za deštivého a mlhavého dne, potěšilo mne, že jsem našel několik nádherných hub, jako například tuto extrémně jedovatou Amanita virosa (muchomůrka jízlivá, pozn. překl.), které zářila jako nekvalitní strašidelná lampa.

Po této několikahodinové odbočce jsem pokračoval k jihu do hotelu, kde jsem přenocoval. Druhý den časně ráno jsem vyrazil na křižovatku nedaleko Caesar's Head v Jižní Karolíně, kde jsme se měli setkat s Jimem Fowlerer, botanikem a výtečným fotografem.

Bufo americanus (ropucha americká, pozn. překl.):

Po uvítání a výměně názorů na to, jak nejlépe strávit den, jsme s Jimem vyrazili k začátku naší stezky a dále šli pěšky. Měli jsme v plánu jít po dosti stoupající stezce vysoko do hor, abychom nalezli jedinou populaci Sarracenia purpurea var. montana známou z Jižní Karolíny.

po 30 minutách našeho pochodu se Jim rozhodl, že se necítí na to, aby po této stezce pokračoval dál takovýmto energickým tempem. Nedávno překonal dosti zlou chřipku a byl stále ještě dost slabý. Navrhl jsem pokračovat daleko pomalejším tempem, ale měl pocit, že by nemusel být schopen ani toho. Takže po mnoha diskusích jsme se dohodli na tom, že budu prostě po stezce pokračovat dál sám.

Jimovým plánem bylo pomaličku jít po stezce tak dlouho, až bude mít pocit, že je odtud schopen dojít zpět do auta. Stezka přede mnou byla poněkud zákeřná, takže jsem o tom informoval Jima, aby věděl, co má očekávat a na co dávat pozor (aby měl možnost se rozhodnout, jak dál) a potom jsem pokračoval v mém výšlapu sám.

Sklíčeně jsem pokračoval po chodníku, dával pozor na postup mé chůze, abych se ujistil, že nevypadnu z kurzu. Přibližně po hodině, nebo tak nějak, jsem našel tuto pěknou ropuchu americkou. Fotografování mi dalo možnost znovu popadnout dech. Tady je vzdálenější pohled a pohled ze střední vzdálenosti na tohoto živočicha.

Dlouhé úseky cesty byly příkrými svahy a já byl přesvědčen, že by Jim nebyl schopen těmito částmi stezky projít při své pochřipkové kondici.

Láčky:

Během pár hodin jsem vystoupal příkrou horskou stěnu a dosáhl oblasti, kde vytékal potok z lesa a pokračoval dolů ohromnou, příkrou skalní plochou. Takovéto místa bývají lokálně nazývána "balds." (holiny, pozn. překl.) Tady máte snímek z mé cesty v roce 2005, abyste si udělali představu o tom, jak tato místa vypadají.

Na vrcholu skalnaté plochy byl svah poněkud mírnější a na břehu potoka tam rostly špirlice.

Pokud máte skvělý zrak, můžete si všimnout malého chumlu drobných Drosera rotundifolia dole vlevo.

Exoskeleton:

Nebe bylo částečně podmračené, s hrozbami občasného deště, takže osvětlení bylo dobré.

Vzhledem k tomu, že místo se nacházelo na skalnatém svahu, snažil jsem se opatrně našlapovat, což bylo chvilkami velmi riskantní. Bylo to nesmírně složité proto, že celý skalnatý svah byl úžasně slizký od řas přichycených na hladké žule. Byl to obrovský, zrádný a zcela kluzký povrch! Jeden špatný krok a sklouzl bych desítky metrů dolů strmým skalnatým svahem a skončil bych jako zmačkaná, polámaná masa ve spodní části žulové skály.

Trvalo to kolem hodiny, než se mi podařilo pomaličku obejít po obvodu rostlinné kolonie, což mi umožnilo získat obé, větší porozumění lokalitě a soubor úžasných řezných ran a škrábanců od hrbolaté žuly a trnité vegetace. Bylo pro mne ulehčením vrátit se na svůj výchozí bod a trošku si tam spočinout.

Mezitím se podařilo Jimovi dohonit mě.

Další pohled na shluk rostlin jen a jen pro vás.

Polední pauza:

Hmm, na tomto snímku vidím minimálně tři ukázky product placementu. Cítím za tím vůni peněz! Za borovicemi za mnou, se zemský povrch rapidně svažuje; mezi větvemi borovic můžete vidět modravé, mlžné skvrny, které naznačují možný výhled do ohromných dálek.

Během konzumace našich sendvičů, jsme s Jimem mluvili o naší cestě, o jeho dojmech a o tom, co jsem viděl na svém „obeplutí“ lokality. Byl to příjemný oběd, tady u horní části kolonie, kde byl skalnatý svah relativně mírný. Ale přesto i tady byl povrch výjimečně kluzký, takže by každý neopatrný krok mohl znamenat neštěstí. A takové uklouznutí by rozhodně neštěstím bylo, vzhledem k tomu, že okamžitým následkem by bylo sklouznutí asi 5 metrů ke kraji plošiny, za kterým se sklon svahu měnil na smrtících 45°!

Vzhledem k tomu, že jsem neměl zájem o brzkou smrt, použil jsem horolezecké vybavení a 20 metrů horolezeckého lana. Jeden konec lana jsem upevnil ke stromu a nasadil si popruhy. Fungovalo to docela dobře a umožnilo mi to prozkoumat horní část kluzkého potoka v relativním bezpečí. Ve skutečnosti jsem použil stejný systém, který byl vyfocen na snímku se špirlicemi, který jste již viděli. Jim si také nasadil popruhy a pořídil několik pěkných snímků rostlin.

Rád bych zde něco zdůraznil. Při našem divočení bylo absolutně nutné, abychom nevstoupili na substrát, na kterém špirlice rostly. Stoupali jsme pouze na holou skálu. Struktura substrátu na okrajích této vodopád obsahující lokality je příliš delikátní na to, aby se ho dalo dotýkat. Pokud zkoušíte podobné výstupy, dodržujte i tuto metodiku.

(Díky Jim za to, že mi umožnil vystavit tuto fotografii, kterou pořídil.)

Liatris spicata var. spicata (šuškarda klasnatá, pozn. překl.):

Ach, tady je roztomilá rostlina, kterou jsme nalezli, jak roste na relativně suchém místě na vrcholu vystouplé skály. Chvíli jsem ji fotografoval, protože si Jim nějakou dobu hrál s lanem a popruhy. Tuto rostlinu jsem fotografoval jako jakousi „boční vytěsňovací“ aktivitu; plánoval jsem totiž využít lana a popruhů k prozkoumání spodní, extrémně strmé části skalnatého výběžku a byl jsem z vyhlídky na tuto činnost poněkud nervózní.

Tady je bližší pohled a jeden ještě bližší.

Děsivá část!

Abych mohl prozkoumat příkrou část vodopádového rašeliniště, převázal jsem lano k jinému stromu, který umožňoval, abych se křovinami protáhl a dosáhl výhodnějšího místa na skalnatém povrchu.

Rád bych věděl, jestli si vůbec dokážete představit, jak extrémně kluzký je tento bahnitý, řasami pokrytý skalnatý povrch je? Zaujmutí mé pozice na mazlavém povrchu, vklínění stativu na pozici, vytvoření přijatelných fotografií, vše ve chvíli, kdy jsem se snažil udržet na skále  do krve od žulového povrchu rozedřenými koleny, tak to všechno dohromady bylo mé nejtěžší fotografování, jaké jsem kdy uskutečnil.

(Díky Jimovi za umožnění zveřejnit tuto jeho fotografii.)

Láčky:

Jako odměna za mé úsilí se mi naskytl následující pohled – soubor láček s krásnou žilnatinou rostoucí mezi jinými rostlinami na malém kousku substrátu. Líbí se mi kontrast mezi červenou žilnatinou a zelenou barvou pletiva láček.

A tady je další pohled na rostliny.

Více pruhů:

Tady je další shluk rostlin, který se mi podařilo vyfotografovat. Opět můžete vidět nádhernou žilnatinu, která drze kontrastuje s láčkami. I když na některých rostlinách jsou láčky zality červenavou barvou i mimo žilnatinu.

Rostlina vpravo se mi tak líbila, že jsem ji vyfotil ještě víc zblízka.

Opravdu červenání:

Na závěr zde mám fotografii rostliny, která byla velmi načervenalá. Tato rostlina má zcela jinou povahu své žilnatiny. Na rozdíl od svislého pruhování, jako tomu bylo u jiných rostlin, tato rostlina vykazuje síťovinovou žilnatinu.

Na této fotografii můžete jasně vidět množství kvetoucích rostlin Drosera rotundifolia (dole vpravo) a se semeníky (ve středu). Viděli jsme také kvést Utricularia cornuta.

Na této lokalitě je mnoho dalších nádherných Sarracenia purpurea – pravděpodobně nejkrásnějšími byly rostliny, které jsem nebyl schopen vyfotit a které byly u samé spodní části příkrého, skalnatého svahu. Tady je ovšem skalní stěna absolutně kolmá a nepřístupná. Jediná možnost, jak se k nim dostat a vyfotit je, by však mohla znamenat riziko jejich zničení.

Návrat domů:

Schylovalo se k pozdně odpoledním bouřím a my byli nebezpečně vystaveni bleskům na strmých hřebenech, takže jsme náš den na vrcholcích hor ukončili. Putovali jsme zpět, vstříc našim vozům a na zpáteční cestě jsme viděli tuto milou stonožku (Sigmoria sp.), která byla dlouhá kolem 5 cm. Nedávno jsem četl knihu Thomase Eisnera o chemické obraně hmyzu a byl jsem uchvácen zjištěním, že když je vyvedena z míry, vypouští tato stonožka pronikavě vonící kapičky, které celému světu připomínají vůní extrakt z vanilky.

K autům jsme dorazili bez nehod a já měl čas hrát si v proklatě ledovém potoce, který se ukázal být dobrým místem pro opláchnutí bahna a vyčištění ran a škrábanců, které jsem utržil.

Den se uzavřel a my se každý vydali svou cestou. Následující den jsme plánovali znovu se sejít na jiném místě hor Jižní Karolíny (pouhé 4 km odtud), abychom se podívali po Sarracenia jonesii. Toto místo bylo pozoruhodné tím, že se zde nachází několik blízce položených populací S. jonesii a Jim si přál ukázat mi pár, o kterých jsem doposud nevěděl.

Orchideje:

Následující ráno začalo neobvykle. Setkali jsme se na začátku cesty, ale jak jsme kompletovali své vybavení, Jim zjistil, že mu chybí peněženka. Nakonec se z toho vyvrbilo, že mu byla ukradena z auta předešlou noc. Naštěstí ji (většinou) policie získá zpět, ale jaká to je otrava!

První lokalitou dne byla ta, kterou jsem navštívil již dvakrát předtím a kterou jsem opravdu miloval. Byla to další zrádná žulová skála, s vodou tekoucí po jejím povrchu, ale místo toho, aby zde sídlily Sarracenia purpurea, měla tato lokalita pěknou populaci Sarracenia jonesii, která je zařazena mezi federální ohrožené druhy.

Na své předchozí návštěvě jsem toto místo prozkoumal zcela ke své spokojenosti, ale Jim mě ujistil, že jsem opomněl druhou holinu pod touto, kde se dá v současnosti nalézt ještě více rostlin. To byly vzrušující novinky.

Na druhé místo jsme se dostali docela snadno a cestou jsme spatřili malou orchidej, kterou pro mne Jim identifikoval jako Goodyera pubescens (na obrázku). Na této fotografii jsou potom nevýrazné květ této rostliny.

Viděli jsme také další malou orchidej, kterou Jim identifikoval jako Gymnadeniopsis clavellata, i když připustil určité polemiky, co se tohoto jména týká.

Když jsme se tak dívali na kluzký povrch, Jim mi vylíčil jak (na předchozím sólo výletě) si troufnul na holinu, ztratil pevnou půdu pod nohama a sklouzl dolů svahem, rovnou proti skále. Naštěstí byl fixován na skalním převisu, takže sklouzl pouze malý kousek toho, kam až sklouznout mohl, ale i tak si nalomil několik kostí. Rozhodně jsem nepřeháněl, když jsem zdůrazňoval, jak opatrní musíte na takovýchto místech být!

Vypořádali jsme se s naší cestou skrze stromy na jedné straně holiny, až jsme dorazili dolů. To bylo místo, kam jsem se nejdál dostal na své minulé cestě. Jim našel pěšinu pokračující dolů svahem a po krátkém pochodu se stromy rozestoupily a před námi byla další holina, přesně jak Jim slíbil!

Sarracenia jonesii na lokalitě byly většinou zrovna v neuspokojivé fázi vývoje těsně po kvetení, ale předtím, než se jim plně otevřou láčky. Ale i tak jsem potěšen, jak tento snímek vyšel.